Adventní sborový dopis

Vánoce bez adventu?

Mohly by být Vánoce bez adventu?

Vánoce si bez adventu sami nedovedeme představit. Že by nic nebylo a najednou Štědrý den. Bez předchozích několika týdnů, při kterých se opakovaně tvrdí, že ony týdny stejně nejsou nic jiného než příprava na Vánoce. Vlastně jsme zvyklí na to, že jak se advent den za dnem blíží k Vánocům, že nějak roste nervozita, u dospělých, co že všechno třeba nakoupit, u dětí, kdy že už konečně budou dárky. Jakkoliv máme rádi všechny své přípravy a chystání, přece jenom to úplně nesleduje záměr vzniku adventu, který nesouvisí jen s Vánocemi, ale i dalšími křesťanskými svátky, kterými jsou Velikonoce a svatodušní svátky.

S adventem souvisí ne zcela známá skutečnost. První adventní nedělí totiž začíná církevní rok. To se letos stalo v neděli 30. listopadu. Je to tak, že nový církevní rok začíná pokaždé jindy, na rozdíl od občanského, který vždy začíná 1.ledna. To, že církevní rok nekopíruje ten občanský má jeden, pěkný, důvod. Chrání to před automatičností přijímání času. Když jdou roky jeden za druhým, máme dojem, že se to i v našich životech takto střídá a počet našich let narůstá, což většinou velké potěšení nepřináší, i když se s tím sotva co dá dělat.

Adventní zahájení církevního roku, tedy stejného plynutí času, ale neklade důraz na to, že čas nezadržitelně běží dál. Nýbrž na to, jak čas běží. Že advent znamená příchod, ví stále v sekulárním Česku kdekdo. Přesto však adventem nepřichází nějaký jiný přípravný čas, jiné dny, i když mají všelijaká označení.

Přichází totiž sdělení, že do světa lidí vstupuje Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu. Přidává se k člověku i k lidem a jde s námi dál. Aby náš čas nebyl diktován jen náladami, plány, přáními či tužbami. Nýbrž proto, abychom i kupředu dokázali jít s vědomím, že nejdeme časem ve vleku úkolů, povinností či stárnutí, nýbrž s požehnanou Boží přítomnosti a účastí.

Proto advent patří úplně na začátek prožívání časového úseku, který máme před sebou. A že v něm přijdou Vánoce s tou kouzelnou tichou a svatou nocí, je první známka toho, že můžeme jít i tmou, protože hvězda Boží svatosti zůstává hodně blízko. A pak že přijdou Velikonoce, v nichž Bůh v oběti Ježíše bere na sebe břemena lidí a znovu se pokouší je stavět na nohy. Klidně i právě na jaře, kdy je cítit obnovu na všech stranách. A pak s plynutím dalšího času nepřijde únava a starosti, ale ujištění, že v Božím Duchu se dá kráčet dál, protože opět přichází znamení Boží blízkosti a péče.

A na to ukazuje advent. Který by mohl být klidně sám o sobě, ale to, že otevírá cestu k porozumění Božího jednání pro lidi a s lidmi, je jednoduše lepší. Nebo to může být lepší pro každého, kdo se vymaní z tlaku času a přilne k osvobozující náplni dnů v Boží blízkosti a přítomnosti. Protože, když vstoupil do našeho světa, tak v něm chce i zůstat. Však mu o stav světa jde stále. A my u toho smíme být nejen jako diváci, ale i jako ti, koho těší jít časem s přicházejícím Kristem a Králem.                                                      
Joel Ruml, farář

"Největší dar, který můžeš někomu dát, je tvůj čas, tvá pozornost, tvá láska, tvůj zájem." Ať rozdáváte tyto dary a sami jich dostáváte vrchovatě, vnímáte jejich sílu a mají moc Vás naplnit pokojem.
Požehnaný čas přejí za evangelický sbor Martina Šeráková, farářka a Anna Beranová, kurátorka