Členům a příznivcům evangelického sboru v Krabčicích
Sice to nemusí být každý rok pravda, ale zavedenou pranostiku všichni dobře známe: „Březen – za kamna vlezem’! Duben – ještě tam budem’!“ Je to jasné, po generace osvědčené, a pokud právě nerozhází čtyři roční období nějaké to globální oteplování, dá se na to spolehnout. Četl jsem ještě jiné /trochu tvrdší/ tvrzení, že prý duben je nejkrutější měsíc – vyhání šeříky z mrtvé země – mísí vzpomínky a touhu – probouzí spící kořeny jarním deštěm. Jakoby jaro v sobě skrývalo i krutost, když probouzí to spící a nutí k životu a růstu, když země je ještě mrtvá.
My se dokážeme radovat z té nejnepatrnější sněženky, z jakéhokoliv kvítku na keři, nebo i pozvolna zesilujících slunečních paprsků, protože víme, že to je křehké a ohrozitelné. Stačí nějaké zafoukání ze severu a všechno přimrzne, nebo to znovu zakryje sníh. A to, co se sotva nadýchlo jara, dostalo na vědomí, že ještě není čas, že ještě možná všechno na pár dní zmrtví chladem. Takový skutečně apríl umí být. A ti z nás, kdo se v dubnu narodili, možná pamatují vyprávění, jak jsme přicházeli na svět třeba i za sněžení. ... Nicméně! Příroda si může leccos dělat podle svého, do čeho se jen těžko vpravíme.
Velikonoce jsou pro letošek nastaveny právě na začátek dubna. Opět chtějí přinést něco významného do našich myšlenek a do našich, místy i vyplašených a nejistých, niter. Možná se ani o Velikonocích úplně nepotěšíme přímočarým během k jaru a létu, přesto nemusí jít o úplně ten nejkrutější měsíc v roce. Právě díky nahlédnutí do hlubokého obsahu velikonoční události. Začala krutostí kříže, ale pokročila k tomu, že i vzkříšení začalo prorážet zmrtvělou zemi. Nikdo z tehdejších svědků to nečekal a bylo to něco jako s přírodou. I v ní se bez naší účasti začíná něco tvořit. Je to na nás nezávislé a od samých počátků nám neviditelné. Zkrátka prameny sil, ze kterých potřebujeme čerpat, zůstávají mimo nás. Velikonoce víc jak cokoliv jiného říkají, že to nejlepší je mimo naši kontrolu. Je to na nás nezávislé, ale je to pro nás. Nejlepší zprávou z Velikonoc je to, že to, co začalo tak děsně, neskončilo porážkou a velkopáteční tragédií. Jako že podobně příroda neskončí tím, že shodí listí a posmutněle vstoupí do zimy, aby v ní napořád setrvala. Nýbrž se v skrytu a neviditelně stejně připravuje to krásné, jarní, nadějné, zelené.
Bylo by v každé době vlastně nemoudré chápat Velikonoce nebo i víru v Boha něco jako filozofii, či hru myšlenek. Velikonoční víra je realita, živá naděje nám, lidem, tak žádoucí díky působení v nejhlubších sférách nás samých. Tam, kde se rodí všechny možné pohnutky, emoce, myšlenky i reakce. Ty mnohdy také nemáme zcela pod kontrolou, vstoupí do našich životů a určují nás. Velikonoční naděje, jak se zrodila mimo nás, chce v nás třídit a usměrňovat. Chce to proto, abychom v jakékoliv době a pod jakýmikoliv vlivy doby dokázali stát věrně a rovně v přijaté víře. A spolu s tím dosvědčovat, že jediným Spasitelem a Pánem životů nás i všech lidí, mocných i nízko postavených, bohatých a chudých, je Boží Syn, Kristus Ježíš. Jeho spravedlnost je jediná pravá a schopná rovnat poměry ve světě i v lidech. Proto neděle vzkříšení je mimořádnou příležitostí, aby se člověk srovnal ve svých nepokojích a nejistotách a přitakal dílu, které k němu přichází. K tomu se hlásíme při každých nedělních bohoslužbách, obzvláště na Boží hod velikonoční. Abychom potvrdili, že duben může být opravdu tvrdý měsíc, ale už tím, že v něm jsou Velikonoce je měsícem, otevírajícím cestu k silné a nosné naději pro život v nepokojném 21.století., Ta naděje je cestou ke slunci, zdrojem světla a posilou k pokojnému žití. To přejeme vám všem!
Joel Ruml
Pane Ježíši, Ty jsi svou smrtí a vzkříšením otevřel cestu k novému životu. Děkuji ti, že máš zájem o můj růst a nenecháváš mě stát na místě. Pomáhej mi opustit mé slabosti a nechej ve mně rozkvést radost a pokoj.
Dej, ať stále více zraju v lásce k Tobě a k lidem kolem.
Amen