Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben; pomoz mi vyváznout pro svou spravedlnost! Skloň ke mně své ucho, pospěš, vysvoboď mě, buď mi skálou záchrannou, buď opevněným domem pro mou spásu. Ty jsi můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli. Ž 31,2–4
Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost. Ž 115,1
Am 5,21–24:
Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu. Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.
Sestry a bratři, takovou výpověď jsem čítával rád v době socialismu, kdy jsme byli zahrnováni všemi možnými slavnostmi a veselími, které se navenek tvářily jako zábava, vskrytu však deklarovaly nehnoucí lásku k Sovětskému svazu a různým soudruhům. To už skončilo. V době studií se to zase dobře hodilo studentům HBS při pobožnostech a jiných sejitích, kdy se mluvilo na všelijaké aktivity církve či fakulty žádné režimem. To také skončilo. Neskončilo, a nikdy neskončí, něco jiného: totiž to, že člověk si toto slovo dobře užije, když míří od sebe ven, na druhé. Jenže tak to v případě proroka Amose nebylo. Tlumočil Boží vzkaz vztahující se k rituálům, k nimž on sám žil a kterých se sám účastnil, jako syn svého lidu, Božího lidu.
Pokud by tehdy slavili masopust jako karneval převleků a masek, jako rej těch, kdo skutečnou tvář maskují a vystupují jako někdo jiný a on by v nějaké masce takto vykřikoval, pak by to možná dobře zapadlo do celého dění. Byl by za blázna, převlečeného za proroka, který by se tam sice vykřičel a pak se zase poslušně zařadil. Proč to je ale zařazeno na tuto neděli, neděli Estomihi, což je první postní, kdy název plyne z latinského znění žalmu 31: Esto mihi in Deum protectorem, et in locum refugii, ut salvum me facias – buď mi skálou záchrannou, buď opevněným domem pro mou spásu.
Krátce se zastavme u Amose. Je nejstarším z takzvaných „biblických proroků“ Starého zákona, žil kolem roku 750 př. n. l. Moc o něm nevíme, ale co víme, je důležité: byl to prostý muž z venkova, pěstitel moruší. Nebyl to studovaný učenec, chtěl v klidu pečovat o své moruše a sklízet ovoce. Ale změna přišla z Božího oslovení. Aby šel a zajímal se o dění v chrámu v tehdejší metropoli Bét-el. Amos reaguje podobně jako kdysi Mojžíš či Jeremjáš: „Nemohu, jsem jen prostý pastevec a pěstitel moruší.“ A přesto nemohl jinak. Bůh ho k tomu potřeboval. Dostal se k tomu bez vlastního přičinění, ale se svou odpovědností. Pronášel své řeči, když se spoléhal na Ducha Božího.
Urozeným dámám u dvora přiřkl titul bašánské krávy. A dále: Běda bezstarostným na Sijónu… Běda těm, kdo lehají na ložích ze slonoviny, povalují se na pohovkách… pijí víno z obětních misek, nejlepšími oleji se mažou, ale nad Josefovou těžkou ranou se netrápí… Přísahal Panovník Hospodin při sobě samém: Hnusí se mi Jákobova pýcha, jeho paláce mám v nenávisti. V plen vydám město se vším, co je v něm.
Jak by mohl být chápán tento text? Ve jménu Boha říká hodně drsné hodnocení toho, co pro některé mohlo být důležitým projevem vztahu k Bohu. Bůh odmítá pompézní, správně provedené bohoslužby, které postrádají právo a spravedlnost. Amos byl nakonec vyhnán: „Seber se, vidoucí, a prchej do judské země!“
Ale co dnes? Představme si neznámého malého človíčka, jak pobíhá a vypadá šíleně, protože právě ošetřoval své stádo ovcí, přichází ze špinavého, jílem pokrytého pole, jen tam stojí a jediným dechem očerňuje všechny uctivé bohoslužby v katedrálách, kostelech a kaplích – a dělá to ve jménu Božím! Všechno, co děláte, je jen pokrytectví.
Můžeme říci: to je minulost, bláznivina z dávných časů. Zavřeme nad tím oči. Ale možná se Amos ptá, kde opravdu je naše úcta a víra, která skutečně roste z lásky k Bohu a k bližním. Často ctíme Boha spíš pro sebe.
Dietrich Bonhoeffer řekl, že církev je církví pouze tehdy, když je tu pro ostatní. Církev, která bojuje jen za svou sebezáchovu, nemůže být nositelkou smíření.
Co pozitivního nabízí Amos? Úryvek končí:
Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.
„Právo a spravedlnost“ jsou výrazem vztahu člověka k Bohu a k bližnímu. I když selháváme, Bůh zůstává spravedlivý. To je zvláštní Boží výsada.
Tak je to, co Bůh dělá bez nás, ale zcela pro nás. Přesto se často spokojíme s vnější podobou víry. Ale smíme si připomenout, odkud pocházíme. Co je východiskem naší víry. A běžíme vpřed, protože se nás zmocnil Kristus Ježíš (Fil 3,12). Tak může „právo a spravedlnost“ mezi námi fungovat jako nikdy nekončící proud.
Tak i dnes zůstaňme u toho, že Boží spravedlnost a právo platí pro nás všechny. Naše malá, poháněná Boží velkou mocí, může pracovat na tom, aby se právo a spravedlnost šířily mezi lidmi, jako proudící potok, z něhož může být veliká řeka.
Amen
Joel Ruml